Takovou dávku hudební čerstvosti a neotřelosti bych v roce 2012 od svého největšího oblíbence z řad IRON MAIDEN opravdu nečekal. Adrian Smith byl ostatně vždycky znám tak trochu jiným hudebním cítěním, než jakým se po dlouhá léta vykazovali jeho kolegové z řad Železné panny - Steve Harris nebo Dave Murray, ale že letos nahraje tak zajímavou, moderní a silnou rockovou kolekci, a to se svým zbrusu novým projektem PRIMAL ROCK REBELLION, to bych opravdu netipoval.

Adrian Smith musel moc dobře vědět, že základem úspěchu kvalitní nahrávky, která na sebe strhne pozornost, vždycky byl silný, všestranný a svým projevem neotřelý zpěvák, a tím zde dredatý chlápek Mikee Goodman stoprocentně je. Jeho sytý hlas operuje v širokém záběru od nasupěných uřvaných poloh až po celou řadu těch zpěvnějších. Přitom ani na moment neupadá do letargie, naopak poutá na sebe pozornost už jenom tím jak je nezaměnitelný - snad jen přiřazení k hlasovému projevu známého kanadského experimentátora Devina Townsenda by připadalo v úvahu.

Debutovému materiálu PRIMAL ROCK REBELLION tak jeho široký hlasový záběr ohromně prospívá. Co se týče barvitosti a celkové zajímavosti, už dlouho jsem neslyšel lepší debutové album od nějaké klasicky rockové kapely. Ostatně i instrumentální stránku nelze jednoznačně stylově zařadit – jsou zde jak songy vycházející z crossoveru devadesátých let, ovšem podané originálním způsobem zaházené vrstvami kytarových harmonií a vyhrávek. Na jednu stranu zde máme hutné burácející riffy a na druhou stranu nepřeslechnutelný základ v melodičtější až klasicky hardrockové hudbě. Adrian Smith totiž skloubil silné motivy reprezentující hudbu třech uplynulých dekád v neuvěřitelně poutavý výsledek.

Celým albem se prolíná ponurý opar temnoty, tísně a sevřenosti, což výsledku prospívá, nahrávka album i přes svou nápaditost působí hodně semknutě a prakticky zde není závažnějších slabin. Na každé skladbě jsem schopen najít mnoho zajímavostí, každý poslech přináší objevení stále nových zajímavostí a detailů, kvůli kterým máte chuť si tuhle parádní desku pustit ještě jednou.

Jsou zde jak chytlavější a poměrně melodické věci typu „No Place Like Home“, „Savage World“, „Tortured Tone“ nebo „Search For Bliss“ (zřejmě také čtyři nejlepší skladby), kde se Goodmanův hlas klene nad záplavou gradujících kytarových motivů a vyhrávek, tak naopak hutné a agresivní položky nabušené ostrým riffováním - „No Friendly Neighbour“ (opravdu si nedovedu představit vhodnější skladbu, která by mohla sloužit nějakému vykolejenému týpkovi jako soudtrack pro zúčtování s jeho nepřáteli), „I See Lights“ (hozená hodně do riffového stylu devadesátek, ale zvukově tak nějak bohatší), „White Sheet Robes“ (strhující agresivní rockový flák) nebo titulní „Awoken Broken“.

Zkrátka a dobře, už dlouho jsem neslyšel takto originálně pojatý, moderně znějící a zvukově bohatý materiál, vycházející od někoho z klasické Hard´n Heavy školy - závěrečná skladba „Mirror And The Moon“, ve které se zaskví jak exoticky pojaté kytarové motivy, ale i hostující viola a bohaté orchestrální podkresy, budiž definitivním stvrzením. Krása, temnota, originalita.